Scroll. Záchyt. Panika. 😅
Ten moment znáte. Někdo právě postoval detailní rozbor nového MDCG guidance. Jiný nadšenec na diagramech vysvětluje ISO normu, jako by ji sám napsal, a to jen tak u snídaně. A třetí shrnuje předpis, o kterém jste v životě neslyšeli.. 🤯
A je to tu. Ten nepříjemný pocit kolem žaludku. Tohle bych měla vědět. Všichni ostatní to evidentně znají.
Říkám tomu regulatory FOMO. A není to strach z toho, že zmeškáte nějaký večírek, ale strach z toho, že Vám uniklo nějaké nové pravidlo, předpis, legislativa. A hlavně.. tiché podezření, že jste jediní, komu se to děje. 🫣
Představuji Vám lasagne 🍝
Můj oblíbený odborník na problematiku Erik Vollebregt popisuje evropskou regulaci zdravotnických prostředků jako lasagne: jedna vrstva na druhé a další a další stále přibývají. Jenže nikdo nemá chuť na každou z těch vrstev. A přesto nám ten vnitřní pocit našeptává, že bychom měli.
Našeptává vytrvale. A ještě k tomu často přihodí i nepsané pravidlo: kdo to neví, ten tu nemá co dělat. Vždyť jsme regulovčíci. Chodící MDR. Ti, na koho se ostatní obracejí, když tu smrdí průšvih. 🔥
Hřbitov záložek 🪦
Moje ráno začíná rituálem. Čaj, pomalý rozjezd a rozlepení očí u newsletterů, příspěvků v odborných diskuzích a novinek z oboru. Velmi civilizované. A vlastně i docela optimistické ráno. ☕
Jenže pak z kalendáře vyskočí deadline, důležitá schůzka.. nebo i tři naráz. V tu chvíli se mé ranní review zdrcne do momentu, kdy jen rychle přelétnu titulky a když něco vypadá zajímavě, šup s tím na seznam „přečíst později“. Záložka tady, odkaz tam, uložený příspěvek na Linkedinu, další odkaz v mobilu.. 📱
Tímto tempem odcházím v pátek z kanceláře s dvaceti otevřenými záložkami a jistotou, že na většinu z nich už se nikdy nepodívám.
Si tam tak otevřené sedí a čekají.. 👀
Přikyvování 😌
Na konferencích je to ještě větší sranda. Vždycky se najde alespoň jedno téma, ve kterém nejsem úplně kovaná, ale které všichni kolem jakoby znali a řešili snad už od narození. Jen se usmívám, přikyvuju a zapisuju, co všechno je potřeba si dostudovat „až to bude aktuální“. Ten seznam je fakt dlouhý.
Jednou jsem z podobné konference přijela nadšená z čerstvě vydaného IMDRF playbooku. Musím si to přečíst! Hned. Pak jsem ho otevřela: 35 stran drobňoučkého písma. Žádná zápletka, žádný zvrat a v neděli večer byla moje motivace ke čtení snadno přemožena spánkem. Knockout 1:0.. ani Rocky by neměl šanci. 🥊😴
Proč to tak moc bolí 💥
Současná éra Linkedinu tomu rozhodně nepomáhá. Feed nám servíruje ty nejlepší posty od stovek specialistů, kteří jsou personou hodnou následování.. jenže jen v tom jednom svém tématu. Co nevidíme, je mega moc hodin strávených nad detailním rozborem toho jednoho problému, ať už studiem nebo praxí. Prostě nevidíme, co za tím stojí. A stejně ten cizí sestřih „nejlepších momentů“ porovnáváme s tím, co sami víme, a zejména s našimi mezerami a nejasnostmi. 🎞️
A protože se bojíme, hlavně něco nepropásnout, děláme víc a víc věcí najednou. Víc záložek, víc témat, víc projektů najednou. A ta ironie? Naše vstřebávací schopnosti s počtem nároků jednoduše klesají.
Stydíme se zeptat, protože ostatní všechno už zjevně vědí. A jako čert se vyhýbáme říct tu jednoduchou větu, která by nás ochránila: „Tohle není moje parketa.“
Dřív jsem si myslela, že správný regulovčík všechno ví. Spoiler: neví. Obor jednoduše vystřelil rychleji, než jeden mozek dokáže usledovat. A není to díra v kompetenci. Je to prostě klima, ve kterém pracujeme. 🌦️
Moje upřímná odpověď, jak to všechno stíhat? Nemám žádný dokonalý systém a každé prohlášení, že ho někdo má, mi trochu smrdí. Nějak to zvládáme všichni. S kolegou-parťákem. S newsletterem. Notifikacemi.
Závěrem.. 🍝
Lasagne taky nebaštíme celé najednou z pekáče. Maminka je rozkrájí po kouscích a každý si vezme svůj díl. Úplně v pořádku.
Regulatory FOMO poroste s tím, jak se bude rozvíjet celý obor.. vrstev bude přibývat a feed se nepřestane plnit lidmi, kteří zrovna ten svůj dílek znají do posledního paragrafu. Jenže mezi „nevím všechno“ a „selhávám“ je propast. Nikdo nemůže být expertem na všechno.
Dobrý regulovčík není ten, kdo má odpověď na všechno. Je to ten, kdo ví, na co odpověď má, na co ne, a není mu trapné to přiznat. „Tohle není moje parketa“ není přiznání slabosti. Je to znamení, že víte, co děláte.
Až Vás příště na Linkedinu zase přepadne svírání kolem žaludku, připomeňte si, že ostatní jsou na tom stejně. Jen o tom méně mluví. 😉
A pokud si nejste jistí, který kousek lasagní je právě ten Váš, nebo potřebujete, aby Vám někdo pomohl zorientovat se ve vrstvách, ráda se na to podívám spolu s Vámi. Stačí se ozvat. ✅
A teď zavřete ty záložky a party hard. 🥳